Kamarádi nám na tyfus 

umírali v náručí 

 

Text: Judita Matyášová

Publikováno 12. května v Lidových novinách

"Na ten první moment, když se otevřel čtvrtý dvůr v Malé pevnosti, se nedá zapomenout. Byly tam stovky, možná tisíce vězňů. Leželi namačkaní v celách, většina z nich už byla v agonii. Ti, kteří na tom byli lépe, se snažili dostat k jedinému průduchu ve zdi. Několik se jich ušlapalo, jak chtěli na vzduch," začíná vyprávění 67 let starého příběhu Slaviboj Kuchta z Prahy.

Čtvrtý dvůr bylo místo, kde nacisté v té době shromažďovali nakažené vězně. Na jaře 1945 vypukla v terezínské Malé pevnosti zákeřná epidemie skvrnitého tyfu. "Na nějaké váhání nebyl čas. Udělal by to každý. Jen jsem netušila, jak hrozné to tam v reálu bude," přidává se k manželovi Vlasta Kuchtová, rozená Pithartová. Dnes devadesátiletý manželský pár byl mezi hrstkou dobrovolníků, kteří jako první vyslyšeli výzvu mezinárodní humanitární organizace Červený kříž. Oba v té době pracovali ve vinohradské nemocnici v Praze. Vlasta jako zdravotní sestra, Slaviboj byl úředníkem v nemocniční kanceláři. Stačilo několik dní, a nakazil se i personál.

Když se Červenému kříži na přelomu dubna a května konečně podařilo vyjednat u vedení terezínského ghetta vpuštění lékařské pomoci do areálu Malé pevnosti, kde se šířilo horečnaté onemocnění, byli Slaviboj a Vlasta mezi prvními dobrovolníky, kteří chtěli pomáhat. "Já a kolega jsme 4. května v noci vycestovali do Terezína. Úkol byl jasný – zabránit šíření nemoci. Postupně přijížděli i další dobrovolníci, po pár dnech se všichni až na mě nakazili," vypráví Kuchta. Brzy dorazila pomoci i jeho budoucí žena. "Nijak jsem se nerozmýšlela, prostě jsem se rozhodla, že tam půjdu," říká Vlasta Kuchtová. Podmínky pro zdravotnickou práci nebyly v táboře snadné. "Pracovali jsme na směny, venku bylo hrozné vedro, ale kvůli nebezpečí nákazy jsme museli nosit ochranné kombinézy. Když jsme se vrátili ze směny, shodili jsme je rovnou do vany. Jenže ta rázem byla plná štěnic, byly prostě všude," vzpomíná Slaviboj. Když se šlo na večeři, byly proto štěnice ústředním motivem hovoru. "To už jsme si z toho roje štěnic museli i dělat legraci. Jen co jsme si sedli ke stolu, někdo se podrbal. A ostatní vzápětí také," dodává.

Už po několika dnech v Malé pevnosti se ukázalo, že tyfem se nakazil i zdravotnický personál. A to včetně Vlastiny nejlepší přítelkyně Lídy Fajcové. "Znaly jsme se od školy. Každá jsme sice pracovala v jiné nemocnici, ale vídaly jsme se vždy, když jsme měly volno. Jakmile se Lída dozvěděla, že je možnost jít do Terezína, okamžitě se rozhodla, že tam půjde. Její bratr byl totiž politický vězeň a ona si myslela, že se tam s ním určitě setká," popisuje Vlasta. Její kamarádka však nemohla tušit, že bratr pobyl v Terezíně jen několik dnů a pak ho poslali do koncentračního tábora. Tam ho potkal stejný osud jako tisíce jiných, smrt. "Lída byla skvělá, snažila se pomáhat všem okolo a na sebe vždycky tak trochu zapomínala. Po pár dnech jsme viděli, že je s ní zle. Otékaly jí oči, měla strupy po celém těle a nakonec mi zemřela v náručí," vzpomíná Vlasta. A brzy se tyfem nakazila i ona sama a její kolega z vinohradské nemocnice doktor Jindřich Brůček.

Oba je převezli do Prahy, Vlastě se podařilo vykřesat z nejhoršího, Jindřich tolik štěstí neměl. "Byla to taková smůla, on byl vždycky miláčkem pána boha. Postavu jako Diskobolos, byl klubový lékař fotbalové Slavie, léčil i Pepiho Bicana. Život měl před sebou, bylo mu 31 let, když zemřel. Na jeho pohřbu nesli rakev ti nejlepší hráči Slavie, byl to jejich hrdina," dodává Slaviboj.

Po skončení záchranných prací v Malé pevnosti byla pro dobrovolníky zřízena ozdravovna v Čížkovicích na Lovosicku. Mezi těmi, kteří se tu snažili vrátit se zpátky do života, byla také herečka Nataša Gollová. "Nijak se nepovyšovala nad ostatní, byla jedna z nás. Taky viděla ty hrůzy jako my, taky byla v přímém ohrožení života a nakazila se tyfem. Někdo říká, že šla do Terezína pomáhat, aby si napravila reputaci, kvůli té její aférce s Němcem (Gollová za války chodila s Wilhelmem Söhnelem, německým správcem filmových ateliérů na Barrandově – pozn. red.), ale mně to tak nepřipadá. Však jsme věděli, že to tam nebude snadné," říká Kuchta, který se i po letech snažil uchovat příběh dobrovolníků z vinohradské nemocnice. "V Terezíně jsem byl několikrát, chtěl jsem jim vyprávět o téhle záchranné akci. Však kdyby nebylo dobrovolníků, tak se epidemie rozšíří do celé země. Jenže o moje vyprávění neměl nikdo zájem. Taky jsem psal do prezidentské kanceláře, ale nikdo mi neodpověděl. Zavolal jsem i do Židovského muzea, kde měli vystavenou fotografii sovětských vojáků v Terezíně a pod tím popisku, že tito vojáci zamezili šíření epidemie. Jenže to není pravda, Rusové tam vůbec nepomáhali, ale právě naopak. Kradli nám proviant a situaci jen ztěžovali. Nakonec snímek v muzeu dali pryč," uzavírá Kuchta.

VZPOMÍNKA NA NATAŠU GOLLOVOU

Všude kolem byly výzvy, že se hledají dobrovolné sestry do Terezína. Vzpomínám si na tu cestu, když jsme tam jeli. To byl otřesnej zážitek, jak proti nám šli německý zajatci v příkopech." Tak vzpomínala Nataša Gollová na své někdejší angažmá při záchraně vězňů z terezínského lágru. Zážitky z května 1945 herečka popisuje slovy: "Pak jsem v Terezíně viděla ty vězně, leželi na slamnících, měli takový vytřeštěný černý oči. Nemohli ani mluvit, jen pohybovali rty. Snažili jsme se jim pomáhat, jak to šlo," říká Gollová v jednom ze svých posledních rozhovorů, který poskytla na konci 80. let neznámé obdivovatelce. Ta za ní v té době pravidelně docházela do domova důchodců v Krči a zaznamenala její vyprávění. "Výborné byly sovětské sestry profesionálky. My jsme byly jen dobrovolnice, což je samo o sobě nesmysl. Některý ty dobrovolnice, to byly takový dámy…Seděly a snídaly a přišla ta sovětská sestra a pořádně jim vynadala: 'Nemáte právo snídat, když pacienti hladoví!'" popisovala Gollová. 

Nahrávka jejího rozhovoru se krátce po revoluci objevila v archivních materiálech pražské vysoké školy FAMU. Následně se dostala k Ondřeji Suchému, bratrovi zakladatele divadla Semafor, který ji poskytl moderátorovi Aleši Cibulkovi. Záznam rozhovoru pak moderátor odvysílal ve svém pořadu. Pamětníci: Prožila tu hrůzu jako my V červnu 1945 se Nataša a další dobrovolníci, kteří pomáhali v Terezíně, dostala do narychlo zřízené ozdravovny v Čížkovicích u Lovosic. "Potkal jsem ji vlastně dvakrát," vzpomíná Slaviboj Kuchta, který byl také ve skupině dobrovolníků. "Nejdřív v Čížkovicích a pak ještě v zotavovně Mentaurov nedaleko Litoměřic," říká s tím, že herečku by ani nepoznal. "To byla tenkrát úplně jiná Nataša, než jakou jsem znal z kin. Taková zasmušilá, tichá." 

Tvář Nataši Gollové znal v té době skoro každý. Jenže stačil jediný vztah, jediný film a herečka se rázem ocitla v nemilosti publika. Konkrétně jí lidé vyčítali známost s Wilhelmem Söhnelem, tehdejším německým správcem barrandovských filmových ateliérů. A rok 1944, kdy natočila s německou produkcí snímek Vrať se ke mně zpět. Gollová byla zároveň veřejně nařčena, že si jde do Terezína pouze "vylepšit image", tedy kádrový profil. Skutečnost byla o poznání dramatičtější: do Terezína jela sice jako dobrovolnice, přesto pracovala v přímém ohrožení života a na zážitky z prvních květnových dnů 1945 nikdy nezapomněla. "Ani se jí nedivím. Však prožila to, co my, a na to se nedá zapomenout," dodává Kuchta. Vzestup i pád hvězdy Gollové tak vlastně rámovala válečná léta. V roce 1939 se Nataša zapsala do povědomí veřejnosti jako okouzlující hvězda filmového nebe, která svým stylem dokáže diváky alespoň na chvíli odpoutat od všudypřítomné reality. V jediném roce se promítá hned osm filmů, v nichž hraje významnou roli. Jen namátkou: komedie Příklady táhnou, snímek Dívka v modrém či Kristián. Gollová dobře věděla, co se v její vlasti odehrává, ovšem život a kariéra se v jejím případě propojují víc, než by asi chtěla. To když se v roce 1941 na filmovém večírku seznámila se Söhnelem. "Za války s ním Nataša chodila. Byla to její největší láska. Původně si s ním ale začala Mandlová," vysvětluje Kateřina Hodáčová, neteř Gollové, v knize Aleše Cibulky Život tropí hlouposti. "Paradox je, že všechny ty ženský – Mandlová, Nataša, Baarová, Štěpničková – všechny byly po válce perzekvovaný, ale on nakonec dostal čestné občanství za to, že pomohl za války Barrandovu a že umožnil, aby se tam celou dobu točily české filmy," dodává Hodáčová. 

Gollová se počátkem května 1945 rozhodla jít jako dobrovolná sestra do Terezína zachraňovat vězně, sužované skvrnitým tyfem, nikoliv prý kvůli "zlepšování image", ale proto, že chtěla pomáhat podobně jako stovky dalších Čechů. V Terezíně se však sama tyfem nakazila a trvalo jí několik měsíců, než se uzdravila. Ihned po válce pak dostala zákaz hrát v Praze. "Myslím, že paní Gollová šla do Terezína proto, že to cítila jako vlasteneckou a občanskou povinnost. To bylo dáno tím, z jaké rodiny pocházela. U Gollových se to tak prostě dělalo," říká Aleš Cibulka, autor několika knih o Nataše Gollové. "Vzpomínky na Terezín rozhodně nebylo téma, které by ráda probírala. Však zásadně ovlivnilo její život. Pokud vím, po zkušenostech z Terezína a po nakažení skvrnitým tyfem uvažovala o sebevraždě. Díkybohu se k ní neodhodlala. Nicméně existují domněnky, že kvůli této prodělané nemoci se nikdy nedočkala svých vlastních dětí. Pokud by je měla, asi by žila jinak…," dodává Cibulka. 

POMOC? Někteří vydrželi jen jeden den

Z Terezína se na konci druhé světové války stal lazaret. Personál z bývalých vězňů terezínského ghetta pomáhal zabránit šíření epidemie tyfu do okolí. "Bylo to náročná práce. Někdo už po jednom dnu dostal zákaz se vracet," popisuje Miroslava Langhamerová, historička Památníku Terezín. 

* LN Jak rozšířené bylo na konci války pomáhání v Terezíně? Kolik dobrovolnických skupin z nemocnic třeba fungovalo vMalé pevnosti? 

Dobrovolnické skupiny přijížděly do Terezína na výzvu Státního zdravotního ústavu (MUDr. Karel Raška – pozn. red.), která byla odvysílána v pražském rozhlasu – do Terezína přijížděly skupiny z nemocnice Na Bulovce, vinohradské nemocnice, roudnické nemocnice, mělnické nemocnice, a také jednotlivci – lékaři, zdravotnický personál a dobrovolníci z řady míst, třeba z Loun, Úštěku a dalších. 

* LN Mezi dobrovolníky byla i slavná herečka Nataša Gollová. Dochovaly se nějaké záznamy o její pomoci? Kde přesně pracovala a komu pomáhala? 

Co konkrétně dělala Nataša Gollová, nevíme; nejspíše pomocnou zdravotní sílu – a nebylo to nic jednoduchého, pečovat o nakažené infekcí a o umírající. Pravidlem bylo, že personál se po dvou dnech povinně střídal. Obnovit své síly pak měl v zotavovně v nedalekých Čížkovicích, a to včetně lékařů. Někteří pomáhali v Terezíně třeba jen jeden nebo dva dny a pak měli zákaz se vracet. Tak náročná byla jejich práce. Pokud Nataša Gollová pracovala v takzvaných Sudetských kasárnách, tak se starala o nemocné z policejní věznice (Malá pevnost – pozn. red.), kteří byli do provizorní nemocnice v tomto objektu přemístěni ve dnech 5.–11. května 1945. Byla to nemocnice "České pomocné akce pro Terezín". *

LN Pan Kuchta, pamětník této záchranné akce, říká o chování Rusů, že jim prý jen komplikovali práci,místo aby jim pomáhali. Je to pravda? 

Celé město Terezín se stalou velkou nemocnicí – působil zde sovětský personál, personál České pomocné akce pro Terezín a židovský personál sestavený z bývalých vězňů terezínského ghetta. Všichni se snažili nemocným pomoci a všichni se snažili rozšíření epidemie do okolí zabránit. Zásluhu na tom má samozřejmě i Rudá armáda. Je možné, že pan Kuchta má negativní zkušenost, ale to nezmění nic na faktu, že Rudá armáda poskytla do Terezína zkušený lékařský a zdravotnický personál, přístrojové a diagnostické vybavení. Sovětský personál působil v jiných objektech, než pracoval pan Kuchta, třeba v pomocných nemocnicích. 

Historie

Vložte svůj text...